Pro spoustu lidí na Peďáku jste vlastně neznámá skupina, co byste mohli na úvod o sobě říci?

Jsme skupina lidí, co se rádi spolu baví a občas z toho vznikne i nějaká hudba. Pocházíme částečně z Prahy a z Říčan, kde zkoušíme. Není to sice přímo v garáži, ale aspoň hned vedle ní. Každý z nás svým vlastním způsobem žijeme hudbou a někdy se nám to daří propojit. Ale dalo by se říct že jsme „na stejné vlně“. A jsme OK.

Jak dlouho už kapela I am OK funguje? A je vaší první kapelou nebo už jste měli nějaké dřívější projekty?

Úplně na začátku před pěti roky jsme byli akorát dva, zpěvačka a basák. Rok jsme se tak plácali spolu s různými kytaristy, se kterými to nebylo vždycky úplně ono. Jen s jedním, který na začátku přišel dělat spíš rytmickou sekci a až později z něj vypadlo, že je vlastně kytarista a dokonce tak dobrý, že ho právě přijali na konzervatoř, takže bohužel nebude mít na nás čas. To nás mrzelo, jednak protože byl fajn a pak jsme zase zůstali jen dva. Ale zanedlouho (rok po oficiálním založení kapely) se přidal bubeník a blýsklo se na lepší časy. Pak se další rok vrátil ten náš oblíbený kytarista, protože jsme mu chyběli a teď od září se přidal saxofonista. Takže to chvilku trvalo. Ale našli jsme se. Všichni se většinou už hudbě věnovali předtím ve více projektech, jen zpěvačce to trošku dýl trvalo a tak je tohle její prvotina.

549979_514758851901405_1793106434_n

Máte nějaké své hudební vzory, co vás motivují a inspirují?

Máme jich spousty, takže vypisování by bylo dlouhé, ale vyberem pár nejvýznamnějších. Za kytaristu je to Mike Oldfield, za bubeníka Brian Eno a Jon Hopkins, zazpěvačku hudba 60.let a Amy Winehouse, Florence + The Machine, Ben Howard (za textařskou stránku Alex Turner z Arctic Monkeys, jeho texty mi občas připadají jako taková moderní poezie), za basáka India Bourne a saxofonistu Charlie Parker a Candy Dulfer.

Myslíte si, že je těžké dělat hudbu v Čechách? Jak je to s klubovou scénou v dnešní době, je dostatečně populární?

Je to těžké. Lidé tady nejsou tolik zvyklí utrácet za hudbu, která není úplně mainstream. Na západě jsou i méně známým kapelám víc otevřené dvěře, i když i tam to samozřejmě není jednoduché. Je tu spousta malých a šikovných kapel, takže konkurence je veliká a vydělat se na tom prakticky nedá. Ale vždycky se dá někde najít nějaký flek, kde se dá postavit aparatura a i pár lidí se vejde, takže kdo hrát chce, tak může. Ale klubová scéna populární určitě je. Nebo alespoň co víme v Praze. Kluby tu jsou a když venku prší a nehraje se hokej, tak třeba i ty lidi příjdou .

Proč zrovna tenhle žánr hudby?

Ani nevíme, jestli to vyloženě nějaký žánr je. Říkáme tomu post-pop, podle postmoderny. Každého z nás ovlivňuje něco jiného. Budeník produkuje ambientní skladby s elektronikou, kytarista studuje klasickou kytaru na konzervatoři, takže je to trošku jako když pejsek a kočička pekli dort. Někdy je z toho pěkná mazanice, ale pak je z toho dobrý příběh.

Hudba je celkem náročný koníček, jak po finanční stránce tak časové. Jak se na to dívají vaši nejbližší, ať už rodina nebo přítelkyně či přátelé, podporují vás ?

Hmm, dobrá otázka, ten čas je občas trošku problém… Ale podporují. My převážně hrajeme hlavně pro ně. Maminky jsou pyšné a to je to nejdůležitější.

Co chystáte pro fanoušky na rok 2016?

Původně jsme chtěli na jaře jít konečně do studia a něco pořádně nahrát, ale náš basák je tak šikový, že ho pracovně chtěli až v Anglii, takže tyhle plány se musely na chvíly pozastavit. Ale my pozůstalí vlastenci bezpřestávky pracujeme na novém materiálu, ze kterého se snad bude dát stavět. A taky bychom pro fanoušky chtěli letos dostudovat bakaláře a zvládnout všechny studijní úskalí.

Stanovili jste si nějaký cíl, kterého byste chtěli v muzice dosáhnout? Máte nějaká tajná přání ohledně kapely ?

My kapelu berem hlavně jako zábavu, něco kde se můžeme kreativně vyžít, takže náš hlavní cíl není vyprodávat arény. Máme rádi tu atmosféru klubů. Třeba Rock Café na Národce bychom si rádi někdy vyzkoušeli. Taky bychom chtěli trošku víc experimentovat s elektronikou, zase vyzkoušet něco nového. Slyšet někdy naší písničku z nějakého rádia by bylo fajn a basák by prý rád jednou došel na koncert, kde by mu někdo nazvučil a naladil nástroj bez něj.

Jedna osobní otázka na vaši zpěvačku, která je z Pedagogické fakulty UK, snažíte se vnést i do své tvorby něco vzdělávacího? Ovlivňuje vás život na fakultě tak, aby se to nějakým způsobem promítlo i do vaší hudby?

Je to škoda, ale nevybavuju si, že bych někdy napsala píseň vyloženě o vzdělávání. Ale mám ráda knížky a semináře literatury u nás na katedře Anglického jazyka mě naučily trošku jinak koukat na literaturu a obsah textu. Tak se snažím, aby ty texty taky měli trošku nějakou hloubku. Ale pak to je třeba tak hluboké, že už to nikdo nikdy nerozluští.

Chtěli byste něco vzkázat vašim potencionálním fanouškům po přečtení tohoto rozhovoru. Proč by se měli jít podívat zrovna na váš koncert?

Měli by přijít na koncert, protože hrajeme skoro vždycky zadarmo (to bude asi ten důvod, proč nám to moc nevydělává) a dneska je zadarmo už jen málo věcí. A pokud chtějí zažít fajn večer s hudbou, která nesrší každý den z rádia. Jo, a taky se na koncertech občas snažíme rozvést konverzaci o každodenním dění, ale né vždycky se někdo chytne, tak když by přišel někdo, kdo rád mluví, tak bychom byli moc rádi.

 

Zpěv a texty – Lucka Fialová10501686_757217964322158_3134751827943945083_n

Kytara, piano – Jirka Havlíček

Basa – Kuba Bureš

Saxofon, kytara – Tomáš Stibor

Bicí – Johny Mikloško