Ústavní výchova a ochranná výchova jsou nařizovány soudem v občanskoprávním řízení. Je určena dětem, jejichž rodiče se o ně nemohou postarat, nejsou toho schopni nebo zemřeli. Je to takové opatření, které má zabezpečit dítěti zdárný vývoj. Zákon č. 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a preventivní výchovné péči ve školských zařízeních hovoří o tom, že takováto výchova je ukládána či nařízena mládeži do 18 let, která je ohrožena faktory vnějšího prostředí nebo svými činy ohrožuje sebe či své okolí.

Důvody pro přijetí dětí do dětského domova:

  •  57 % nepříznivá sociální situace
  • 45 % bytové problémy rodiny
  •  38 % finanční potíže rodiny, dluhy
  • 17 % nezvládnutí výchovy z důvodu speciálních potřeb rodičů
  • 16 % alkohol
  •  15 % zneužívání dětí, zanedbávání

U kojeneckých ústavů jsou důvody následující:

  •  75 % nepříznivá sociální situace
  • 65 % bytové problémy rodiny
  • 60 % finanční potíže rodiny, dluhy
  • 30 % dítě opuštěno rodiči
Zdroj

Problémem je, že se této problematice věnuje současně několik ministerstev, jejich spolupráce a provázanost je složitá a zdlouhavá. Proto se kvalita péče o nezletilé děti v naší zemi příliš nezlepšuje.

Do dětských domovů (dále již DD) přicházejí většinou děti z nízkého sociokulturního prostředí, kde neměly možnost získat společností uznávané normy a pravidla. Díky nízké vzdělanosti a nedostatečným znalostem rodičů je těžké tyto děti motivovat k přijetí či osvojení si základních společenských norem tak, aby se mohly v budoucnu bez větších problémů začlenit do společnosti. Problémem u dětí umístěných do ústavní péče je to, že rodiče i nadále působí na dítě a pokud se snažíme naučit ho normám společnosti, které rodiče neuznávají či je odmítají, pak se i snaha začlenit dítě komplikuje a v horším případě míjí účinkem. Nejčastější příčinou umístění dítěte do DD je neplnění některé ze základních funkcí rodiny.

U dětí, které jsou umisťovány do DD jsou typické  emocionální poruchy, poruchy v navazování sociálních vztahů nebo psychická deprivace. Problémem také nadále zůstává integrace dětí z DD do společnosti.

Odborníci stále řeší otázku, zda je lepší dítě ponechat v nefunkční rodině či jej odebrat. boy-447701_960_720Nejlepší by samozřejmě bylo pomoci rodičům a tím se pomůže také dětem. Otázkou ovšem je, zda rodiče pomoc chtějí a jestli ji vůbec přijmou. Postoj Evropské unie k této problematice je jednoznačná. Na naší zemi je vyvíjen tlak, aby DD a podobná zařízení, byla zrušena. Měly by je nahradit tzv.  profesionální pěstounské rodiny. Ty však nemají v naší zemi tradici a už se objevily i názory, že se jedná pouze o finanční zisky jak pro organizace, které tyto pěstouny mají školit a testovat, tak i pro samotné pěstouny, protože příjem z této činnosti je poměrně velký.  Způsob kontroly ze strany státu pak bude velmi složitý.

Život dětí v DD se po roce 1989 velmi změnil. Ve většině z nich už děti žijí v tzv. rodinných skupinách, kde je maximálně 6 dětí a kde se hlavně střídají pouze dvě tety. Organizační struktura těchto zařízení již klade velký důraz na dítě jako osobu s individuálními potřebami a také se zvýšila snaha začlenit ho do společnosti, aby mohlo žít samostatně a spokojeně.

V dětských domovech je nespočet forem činnosti, díky kterým se dítě učí zkušenostem, rozvíjí svou osobnost, znalosti či schopnosti. Mezi tyto formy činnosti patří sportovní činnosti, zájmové kroužky, pracovní aktivity, příprava na vyučování, rodinná výchova, turistika, výtvarná výchova, rekreační a prázdninové pobyty, exkurze a výlety, sebeobslužné činnosti, kulturní akce, hudební výchova, estetická výchova, hry a soutěže, náboženská výchova, relaxační aktivity, práce na pozemku, samospráva, jazyková příprava, chov drobného zvířectva atd. Děti jsou vedeny k samostatnosti. Dostávají také kapesné – přiměřené svému věku – a tak  se učí hospodaření, slaví společně narozeniny, svátky, Vánoce.

To, co v naší zemi stále zůstává velkým problémem je život dítěte po ukončení pobytu v DD.  Česká republika se snaží co nejvíce dětem po odchodu z domova pomoci s adaptací na samostatný život, na začlenění do společnosti a bezproblémové fungování v našem systému. Děti, které opouští domov svých rodičů, mají i nadále jejich podporu, mohou se na ně kdykoliv obrátit s jakýmkoliv problémem nebo alespoň ví, že pokud by se něco vážného stalo, mají oporu. Pro dítě z dětského domova toto neplatí, je to pro něj snad jeden z nejnáročnějších kroků v samostatném životě, chybí mu jistota a opora. Očekává se, že tuto situaci zvládne, ale pokud vezmeme v potaz, v kolika letech se dnešní mladí lidé z relativně normálních rodin osamostatňují, nemá to ani trochu jednoduché.  Mladí lidé z institucionální péče se musí osamostatnit a začlenit bez pomoci příbuzných, musí to zvládnout sami. Dětem z běžných rodin rodiče pomohou s jednáním na úřadech, s nájmem, s nějakou krizovou situací, děti z DD takové štěstí nemají. Děti při odchodu z dětského domova dostanou jako podporu do začátku života finanční částku odpovídající délce pobytu v DD.. Po odchodu z DD mají „děti“ možnost kontaktu se zařízením, mohou si přijít pro radu či nadále s DD komunikovat. Ve velkém zastoupení se v institucionální péči podaří zastavit sociálně patologický vývoj dítěte nebo ho zbrzdit, potíž je v tom, že se s tě
mito problémy nepracuje. V dětském domově jsou děti zvyklé na nějaký režim, pravidla a sankce, po odchodu se vrací do prostředí, které nefungovalo. Statistiky ukazují, že 51 % mladých lidí se poprvé trestné činnosti dopustilo po odchodu z DD, do té doby k ničemu takovému nedošlo. Dalších 41 % se trestné činnosti dopustilo až po roce. Je otázkou, zda příčinou je to, že pouze zastavujeme sociálně patologický vývoj dítěte nebo je to nevhodnými podmínkami, kterým po opuštění DD dítě čelí? V dětských domovech se nachází přibližně 18 000 dětí a z tohoto čísla je to dle Vodičkové celá jedna třetina, která se dostane do konfliktu se zákonem. Mezi bezdomovci převažuje výskyt jedinců, kteří vyrostli v dětském domově. Lidé, kteří žili v ústavní péči, v životě nejsou příliš úspěšní, mají nižší psychickou stabilitu a malé sociální dovednosti. Příčin, proč po opuštění dětského domova děti selhávají, bude jistě mnoho a může to být prostředí ústavu samotného, co způsobí selhání.

 

Mezi podporující projekty, které se snaží děti z DD podporovat,  patří např. Nadační fond manželů Livie a Václava Klausových, jehož cílem je usnadnění startu samostatného života. Projekt se nazývá „Startovné do života“, byly do něj zařazeny děti ve věku 14-18 let a má jim pomoci při opuštění DD. Motivuje děti k dobrým studijním výsledkům a volnočasovým aktivitám. Vedle pevného fondu děti získávají na účet bonusy za dobré chování, školní úspěchy apod. Múzy dětem neboli život nanečisto jeman-517200_960_720 podobným projektem, ale více zaměřeným na praktickou stránku života. Skládá se ze 4 modulů: práce, domácnost, vztahy, odchod z DD. Semináře a následná praxe pomáhají připravit dětí na možné nesnáze, učí je čelit běžným i náročným životním situacím. Důležité v tomto projektu je kladení důrazu na zpětnou vazbu. Děti o svých zkušenostech mluví, diskutují o tom, co jim to přineslo, co jim dělalo problémy, čeho se bojí, co zjistily. Ve skupinách pracují psychoterapeuti, kteří mohou pomoci dětem při zjištění nějakých problémů a mohou pomoci při řešení individuálních potíží. Možnosti ubytování: Azylový dům je nejspíše nejznámější první pomocí pro ty, kteří se nemají kam uchýlit. Poskytuje 24 hodinovou péči a dočasné ubytování osobám, které chtějí řešit problémy, jež způsobily, že jsou bez přístřešku. Azylový dům poskytuje minimální, ale důstojné ubytování s možností pomoci. Pokud se klient ocitne v těžké životní situaci, je mu nabídnuta pomoc, nezíská označení bezdomovce a je mnohem větší pravděpodobnost jeho opětovného začlenění do společnosti. Domy na půli cesty jsou novým typem pomoci, slouží nejen dětem, které právě opustily dětský domov. Je to typ azylového domu pro mladé lidi, kteří se ocitnou v problémech. Dle statistik jsou nejčastějšími klienty náctiletí, kteří opustili dětský domov, léčení jedinci užívající drogy, ale i takoví jedinci, které situace v rodině vyhnala na ulici. Dům na půli cesty nabízí klientům nejen materiální, ale i sociální a právní podporu. Klienti mají k dispozici postel, pračku, ledničku, kuchyň apod. Zaměstnanci tohoto zařízení pomáhají klientům hledat práci adekvátní schopnostem jedince,  podporovat je ve fungování bez sociální podpory a dospět k osamostatnění. Existují 3 formy pobytu: 1. akutní pobyt, kdy dochází ke stabilizaci a akutní pomoci klientovi, 2. komunitní režim, ten slouží k podpoře klienta a individuální práci s ním, 3. samostatný pobyt, kdy je kladen důraz na samostatný život. Ubytovna je další možností, kam se může jedinec po odchodu z DD uchýlit. Tzv. podnikové ubytovny jsou součástí zaměstnání, kdy si zaměstnavatel stabilizuje zaměstnaneckou základnu. Komerční ubytovny jsou poskytovány za určitou finanční úhradu pobytu. Bydlení na ubytovnách je rozdílné úrovně, obvyklé jsou dvojlůžkové pokoje, společná kuchyňka, buňky se společným sociálním zařízením. Pokoje jsou vybaveny nábytkem a ložním prádlem. Součástí bydlení je plnění provozního řádu, jehož dodržování je striktně sledováno. Vlastní bydlení je nejméně častým, ale nejlepším řešením vůbec. Pokud hovoříme o koupi bytu, musíme mít k dispozici finance a to je v souvislosti s dětmi z dětského domova bohužel utopií.

V posledních letech však dochází u dětí , kteří opouštějí  DD ještě k jedné absurditě.  Podle zákona o komunálním odpadu č. 565/1990 Sb. má každý občan s trvalým bydlištěm v obci povinnost platit poplatky za likvidaci komunálního odpadu.  Děti vyrůstající v dětských domovech totiž mají hlášeno trvalé bydliště podle trvalého bydliště své biologické matky. A to znamená většinou v místě, kde se dítě prakticky nevyskytuje, často dokonce kde ani nikdy nebylo. Vymáhání místního poplatku za komunální odpad přímo od dětí není jen neetické a v rozporu se zdravým rozumem, ale je pravděpodobně i  v rozporu s Ústavou České republiky, Listinou základních práv a svobod a mezinárodní Úmluvou o právech dítěte.

Je to paradox, který vede k tomu, že dítě v DD se v momentě plnoletosti stává dlužníkem. A na jeho skromné úspory se vrhne exekutor. Jakou má pak mít dítě motivaci k tomu, aby se zařadilo do pracovního procesu? I sebemenší částku, kterou vydělá, mu sebere exekutorský úřad. Společnost tyto děti zcela úmyslně svými zákony poškozuje a posílá je na ulici.  Vznikla nadace Dítě bez dluhů  www.ditebezdluhu.cz, která se snaží poskytovat právní služby těmto dětem a vede za ně soudní spory. Jednotlivým dětem poskytuje bezplatnou právní pomoc při řešení jejich dluhů na poplatcích za komunální odpad nebo za jízdy načerno v době, kdy děti žily u svých biologických rodičů. Zastupuje je v poplatkovém řízení a správním soudnictví i při exekucích.

Pokud k oddlužení dítěte nedojde, zaplatí částku ze svých sponzorských darů. Snahy jsou také o změnu legislativy, ale ta má před sebou ještě dlouhou cestu. Tuto část projektu zajišťuje obecně prospěšná společnost Dejme dětem šanci, která organizuje řadu projektů pro usnadnění vstupu dětí z dětských domovů do samostatného života.

Snaha o změnu v zákonech vyústila v podání návrhu novely zákona o místních poplatcích skupinou poslanců z téměř všech parlamentních stran. Tato novela by měla přinést jednak osvobození dětí umístěných v dětských domovech a podobných zařízeních, a jednak konečně stanovit jasné pravidlo, že místní poplatky za odpad musí za své děti platit rodiče

Vzhledem k tomu, že zákony, týkající se dětí, jsou zcela specifické a také ke skutečnostem, že případů, které se týkají dětí, je stále více, je na místě otázka, zda by v naší zemi neměl vzniknout post dětského ombudsmana. Byl by to člověk, který by měl vystudovaná práva a který by měl řadu let praxi v rámci problematiky rodinného práva. Tento odborník by dohlížel i na tvorbu zákonů, které se týkají dětí. Je třeba připustit, že děti potřebují speciální ochranu a péči, protože mají omezené možnosti obrátit se na soud. Jsou závislí na dospělých. Proto by tento člověk byl jakýmsi prostředníkem mezi dětmi a státními institucemi. Nemusely by pak vznikat dobrovolné organizace, které se dětí zastávají a musí řešit jejich problémy. Post dětského ombudsmana je již zřízen ve Švédsku, Řecku, Velké Británii, Belgii, Německu, Španělsku, Rakousku, Polsku, Slovensku a Organizace spojených národů nás právem kritizuje za to, že v naší zemi stále ještě není. České politické strany však tuto problematiku zatím přehlížejí a pro žádnou z nich není zřízení tohoto institutu prioritní záležitostí.

Autor: PhDr. Daniela Nováková

Zdroje:

BRUTHANSOVÁ, D., ČERVENKOVÁ, A., PECHANOVÁ, M: Zdravotně sociální služby v kojeneckých ústavech a dětských domovech pro děti do tří let věku. Praha: VÚPSV, 2005. 71 s.

DUNOVSKÝ, J. a kolektiv. Sociální pediatrie – Vybrané kapitoly. Praha: Grada, 1999. 279 s. ISBN 80-7169-254-9.

KULHAVÁ, L. a kol.: Nedostatečná připravenost mladých lidí odcházejících z dětských domovů pro život ve společnosti. Praha, 2010

ŠKOVIERA, A.: Dilemata náhradní rodinné výchovy. Praha : Portál,1998.143 s. ISBN 978-80-7367- 318-5

VOCILKA, Miroslav. Dětské domovy v České republice. Praha : Aula, 1999. 268 s. ISBN 80-902667- 6-2.

www.detibezdluhu.cz