Irena Bernášková – žena proti Hitlerovi

19

LISTOPAD, 2016

Historie
Žena
Válka

Není příliš známou skutečností, že za druhé světové války působily v českém protinacistickém odboji také ženy. Jednu z nejvýznamnějších představovala Irena Bernášková, dcera známého malíře a grafika Vojtěcha Preissiga, která organizovala vydávání ilegálního časopisu V boj a jako první Češka byla odsouzena německým lidovým soudním dvorem v Berlíně k trestu smrti a popravena.

I když se jedná o ženu, kterou lze bez nadsázky označit za učebnicovou hrdinku, její jméno je dnes takřka neznámé. Tuto skutečnost již nelze přičítat na vrub komunistickému režimu, který odbojové pracovníky typu Bernáškové nepřipomínal, jelikož byli součástí prozápadního odbojového proudu a hlásili se k Edvardu Benešovi. Nabízí se přitom srovnání s německou protinacistickou odbojářkou Sophií Schollovou, která taktéž vyráběla a rozšiřovala protinacistické tiskoviny a byla popravena stejně brutálním způsobem jako Bernášková – gilotinou. Její jméno dnes zná každý Němec, a to již od školních let. Po Sophii Schollové je v Německu pojmenována řada ulic, náměstí a vzdělávacích institucí. Vyšlo o ní mnoho knih (dokumentační, historické, vzpomínkové i beletristické) a její životní příběh se stal námětem tří hraných filmů. Odbojová skupina Bílá růže, ve které Schollová působila, přitom vydala „jen“ pět letáků, zatímco Irena Bernášková se svými spolupracovníky připravila 37 čísel ilegálního časopisu.

Legitimace Ireny Bernáškové

Archiv

Ilustrační foto: Socha Svobody

 

Životní příběh Ireny Bernáškové je přitom jako vystřižený z hollywoodského velkofilmu. Právě Spojené státy americké hrály v jejím životě zásadní roli – prožila zde jedenáct let života a zdá se, že to byla právě „americká výchova“, která přispěla k jejímu rozhodnutí aktivně se postavit nacistickému okupačnímu režimu. Její otec Vojtěch Preissig se rozhodl odejít do USA z pracovních důvodů, neboť se svým moderním přístupem a prosazováním nového výtvarného oboru – grafiky – nenalezl v rodných Čechách příliš pochopení, ačkoliv studoval ve Vídni a působil též po určitou dobu v pařížském ateliéru Alfonse Muchy. Irena, odmalička přezdívaná v rodině Inka, byla prostřední z jeho tří dcer a přišla na svět 7. února 1904 v Praze.

O šest let později odjíždí Preissig s celou rodinou do Ameriky, jelikož jeho pražský ateliér zkrachoval. Americký sen se ovšem v jeho případě, alespoň v prvních letech, nekonal – Preissig musel nejprve manuálně pracovat v tiskárně, aby sebe a svoji rodinu vůbec uživil. „Těžko se vyrovnával se skutečností, že to, kvůli čemu odešel ze své vlasti – převaha ryze komerčních hledisek – je v Americe ještě výraznější,“ uvádí kunsthistorička Lucie Vlčková, která se Preissigem dlouhodobě zabývá. V následujících letech pracoval Vojtěch Preissig jako reklamní návrhář a typograf, od roku 1914 vyučoval na Kolumbijské universitě a o dva roky později se stal zaměstnancem Wenworthova institutu v Bostonu. Pro jeho dcery nepředstavovalo otcovo rozhodnutí odejít za „velkou louži“ nic záviděníhodného – Inka nastoupila do americké školy již pouhý rok po příjezdu do USA a i přes počáteční jazykové problémy zde záhy začala dosahovat nadprůměrných výsledků. Již ve škole psala povídky, ke kterým sama vytvářela ilustrace, zároveň se zde setkala s jevem, který by v rodných Čechách nepoznala – rasovou diskriminací. Na Inku mělo setkání s rasismem velký vliv a přispělo údajně k utváření jejích pevných hodnotových postojů, kterými udivovala i své tehdejší učitele.

„Těžko se vyrovnával se skutečností, že to, kvůli čemu odešel ze své vlasti je v Americe ještě výraznější.“

Autor textu, historik a politolog, který se orientuje především na nejnovější české dějiny.

Katedra dějin didaktiky dějepisu

Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy

 

 

 

 

Ilegální tiskárna, kde se vyráběl časopis V boj

Zdroj: lidovky.cz

 

 

 

 

Ilustrační foto: Boston

Zároveň začala projevovat zájem o záliby, které byly v této době spojovány spíše s chlapci. Ráda lezla na stromy, navštěvovala skautský oddíl, naučila se hrát na citeru a byla fascinována motorovými vozidly. Již ve třinácti letech prý dokázala řídit automobil, který jí tajně, bez vědomí rodičů, zapůjčoval soused. Inka tak Preissigovi částečně nahrazovala syna. Nejen umělecké nadání, ale i emotivní povahu zdědila po otci, který jí často připomínal, aby se naučila ovládat své srdce rozumem. V době Inčina dospívání patřil dům Preissigových v Bostonu již k jednomu z center zahraničního odboje.

Vojtěch Preissig mohutně podporoval československou zahraniční akci a vytvářel plakáty propagující boj Čechů a Slováků za samostatný stát. Zdá se, že si Preissig dobře uvědomoval, jakým způsobem se musí oslovovat veřejnost, neboť jeho tehdejší činnost nekončila u vytváření výtvarných děl, ale pokračovala výrobou propagačních pohlednic, jejichž prodej mohl odbojové aktivity financovat. Umělec Preissig velice rychle pochopil principy, které se dnes označují za public relations, neboť kresby na válečných plakátech doplňoval vhodnými hesly, o jejichž stylizaci žádal i své přátele. Preissig v dubnu 1917 vytvořil spolu se svým žákem F. T. Chapmanem pravděpodobně vůbec první náborové plakáty do americké armády a též aktivně působil při získávání dobrovolníků pro československé zahraniční jednotky. Stal se důvěrníkem vojenského výboru pro sestavení československého vojska ve Francii a sám usiloval o vstup do legií. Odjezd na frontu mu však nebyl vedoucími představiteli zahraničního odboje dovolen, neboť jeho výtvarná a organizační práce byla shledána jako nenahraditelná. Vilu Preissigových v Bostonu tak v této době navštěvovali osobnosti jako T. G. Masaryk, Milan Rastislav Štefánik nebo Edvard Beneš.

Nelze se tudíž divit, že toto prostředí zásadním způsobem Inku ovlivnilo a že vstupovala do života s přesvědčením, že je nutné jít za „svojí pravdou“ za každou cenu a nečinit v tomto ohledu žádné kompromisy. Brzy to pocítil i sám Preissig. V roce 1921 poslal své tři dcery do Československa s tím, že je s manželkou budou brzy následovat. Jeho návrat do vlasti se nakonec uskutečnil až o devět let později, neboť Preissigovi nebylo v Československu nabídnuto pro něj atraktivní zaměstnání. Inka se ale v Praze zamilovala do svého bratrance Eduarda Bernáška a i přes zásadní odpor rodičů se rozhodla za něj v jednadvaceti letech provdat. Otci napsala v reakci na jeho rozhořčený dopis pouhé dvě věty: „Rozhodnuto. Dala jsem slovo“. Svatební obřad na pražské radnici se konal v utajení a za svědka šel náhodný kolemjdoucí. Otec s ní kvůli tomu na čtyři roky přerušil kontakt, a to i přesto, že Inka rok po svatbě potratila a od lékařů se dozvěděla, že již nikdy nebude moci mít děti.

Vyvzdorované manželství však Ince nakonec příliš štěstí nepřineslo. Manžel, zaměstnaný jako úředník ve Všeobecném penzijním ústavu, jí nedovolil, aby si našla vlastní zaměstnání, což pro emancipovanou mladou ženu s americkou zkušeností nebylo jednoduché. Role manželky státního úředníka Inku v žádném případě neuspokojovala, nicméně ani další záliby ji v této době nepřinášely naplnění. Manžel ji odmítal půjčovat automobil s tím, že by se při svém temperamentu nejspíše zabila, obdobně neúspěšně skončila i její snaha naučit se řídit letadlo – v českých pilotních školách se jí vysmáli s tím, že ženy nepřijímají. Manžel pak údajně nelibě nesl, když Inka v některých aktivitách, například v tenise, byla lepší nežli on. Jejich vztah se postupně začínal ochlazovat, neboť se Eduard Bernášek nedokázal smířit s tak výraznou osobností po svém boku. Životní příběh Inky Bernáškové tak do značné míry připomíná osud některých obdobných výjimečných žen naší historie, které v mnohém předběhly svoji dobu a narážely na hradbu genderových stereotypů. Lze se tedy divit, že se Inka Bernášková pustila do tak „mužské“ práce jakou byla odbojová činnost proti nacistům?

Ilustrační foto

 

Ukázka časopisu V boj

Zdroj: muzeum Týniště

Ve druhé polovině třicátých let dochází k vzájemnému sbližování Inky a Vojtěcha Preissiga. Ten nejprve přispěl Bernáškovým na zakoupení domku na pražském Spořilově, aby si posléze nedaleko pořídil vlastní dům. Otec a dcera tak mohli být v každodenním kontaktu, ke kterému je stále více sváděla politická situace. Preissig velice nelibě nesl ústupky činěné československou vládou ve prospěch Sudetoněmecké strany Konrada Henleina a snažil se ve svých pětašedesáti letech přispět k boji na obranu republiky. Společně s dcerami navštěvoval v horkém létě 1938 pohraničí a pokoušel se na místě analyzovat příčiny zdejší politické krize. Dokonce pojal úmysl překročit hranice do Německa, vydávat se zde za britského novináře a shromažďovat informace o pohybu německých vojsk, Inka jej v tomto záměru podpořila a chtěla jej na této „špionážní misi“ doprovázet. Zároveň psal Preissig dopisy svým přátelům na Západě, ve kterých vyvracel lživá tvrzení nacistické propagandy. Při stylizaci těchto dopisů mu pomáhala Inka. Jeden z jejích textů, podepsaný jako „prostý občan Československa“, vyšel kupříkladu 22. srpna 1938 v britském deníku Manchester Guardian a Inka v něm kriticky analyzovala Hitlerovu politiku: „Vždycky projevoval mimořádnou trpělivost a vytrvalou houževnatost při sledování svého cíle. Je jasné, že se nikdy nebude chtít vzdát uskutečnění svých imperialistických snů. (…) Ale my, ze svého hlediska, se nechceme a nemůžeme vzdát svého rozhodnutí nepodvolit se nikdy jeho hrozbám, nepadnout nikdy do jeho pasti. Nechceme se stát poddanými jeho teroristické vlády!“

Tato slova začala Inka Bernášková spolu se svým otcem a dalšími příbuznými naplňovat po zřízení protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939. Když se Preissig dostal do kontaktu s kroužkem bývalých legionářů a pracovníků Památníku osvobození, kteří začali vydávat ilegální tiskoviny, začal s nimi spolupracovat a vymyslel název odbojového časopisu – V boj. Preissig pro něj maloval, překládal, psal politické komentáře a dokonce v něm vedl rubriku, kde odpovídal na čtenářské dotazy. Vydatně mu přitom pomáhali rodinní příslušníci v čele s Inkou, která též chodila do ilegální tiskárny pomáhat přímo při výrobě časopisu.

Ilustrační foto

 

Ukázka časopisu V boj

Zdroj: myjsmetonevzdali

První vydavatelská skupina ilegálního časopisu V boj byla na podzim 1939 gestapem odhalena. Samotná Inka tehdy s velikým štěstím unikla zatčení, když se s hlavními vydavateli časopisu Josefem Škaldou a Josefem Sejkorou sešla pár hodin před jejich zatčením na Václavském náměstí. Inka tehdy Sejkorovi slíbila, že bude ve vydávání časopisu pokračovat. Centrum výroby časopisu se přesunulo na Spořilov, kde jeho výroba probíhala na zapůjčeném tiskařském stroji. Když jej museli Preissigovi vrátit majiteli, začala jej Inka vyrábět pomocí válečku na nudle, než se podařilo obstarat nový stroj. Inka pak chodila po Praze s rukama zašpiněnýma tiskařskou černí, což u ženy v domácnosti bylo krajně podezřelé. Ve vydávání ilegálního časopisu V boj zároveň pokračovali lidé z okruhu vojenské odbojové organizace Obrana národa. Časopis tak vycházel ve dvou paralelních vydáních, aniž o tom obě redakce po určitou dobu věděly. Počátkem roku 1940 pak došlo k jednáním mezi Inkou a vojáky, kteří byli dosti konsternováni tím, že vydávání časopisu řídí žena, tedy člověk nepodléhající subordinaci a tudíž ani vojenským rozkazům. Jednání, při nichž Inka vystupovala pod krycím jménem „Američanka“, nakonec nevyústila ve spojení obou periodik, jelikož Obrana národa požadovala, aby se jí „konkurenční“ redakce zcela podřídila. Historikové tak dnes označují vojenské vydání jako holešovické, zatímco druhou edici nazývají vydáním spořilovským nebo preissigovským. Gestapo jej ve svých materiálech označuje jako „Inka – V boj“.

Ilegální práce Inky Bernáškové byla dosti rozsáhlá, neboť jí obětovala všechen svůj čas i soukromý život. „Byla odpovědným redaktorem, vydavatelem, tiskařem, administrátorem, expeditorem i kolportérem,“ napsal o její úloze novinář Arnošt Polavský, který do časopisu V boj přispíval. Inka se také podílela na budování ilegálních cest do zahraničí a dokonce dvakrát přešla hranice na Slovensko. K jejímu odhalení nakonec došlo prostřednictvím dvou konfidentů, kteří vyzradili gestapu jednu z jejích ilegálních schůzek, jež se měla konat 21. září 1940 v pražské ulici Na poříčí. Příslušníci gestapa zde skutečně Inku zadrželi, ta se jim však prokázala falešnou legitimací na jméno Vlasta Nováková. Počínala si prý tak věrohodně, že ji málem propustili s tím, že se jedná o omyl. Ve vězení se Inka pokusila otrávit jedem, který měla ukrytý v oblečení, ten ale nezapůsobil.

Pamětní deska

Autor: Mojmir Churavy

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vojtěch Preissig

Zdroj: cs.wikipedia.org

Ve stejný den byl zatčen též Vojtěch Preissig a Eduard Bernášek, se kterým se Inka nechala již počátkem roku 1940 formálně rozvést. Inka však vzala veškerou ilegální práci na sebe, aby své blízké zachránila. „Sešla jsem se jednou pozdě na jaře se Sejkorou u tatínka. Žádal tatínka, aby udělal nákres pro V boj. Tatínek odmítl,“ prohlásila při jednom z výslechů a dodala: „Tatínek to ze začátku, třeba nesouhlasil, četl, zkritizoval, nejčastěji ‚ztrhal‘. Pak to vůbec odmítal s poukazem na to, že nemá čas. Pozorovala jsem, že vlastně nemá zájem, poněvadž se zabýval některými technickými pokusy ve svém oboru. Pletl se v kuchyni u sporáku a míchal něco v hrnci, stříhal plátýnka, máchal nějaký rám ve vodě atd. a byl tím velmi zabrán, když ho právě netrápily ledviny.“

Výsledkem tohoto statečného postoje byl fakt, že k berlínskému Lidovému soudu putovala Inka jako hlava odbojové skupiny, zatímco Preissig i Bernášek stanuli před soudem nižší instance v Drážďanech a jejich podíl na vydávání časopisu byl označen za okrajový. Inka Bernášková se hrdostí na svoji odbojovou aktivitu nijak netajila, odmítala však obvinění z protiněmeckého nacionalismu. „Vzhledem k mé obhajobě chci uvést, že k mé činnosti mě přiměla obava a tehdejší zdání, že převratem 15. III. 1939 ztratím svou vlast, že je ohrožen život mého národa. ‚Bojovala‘ jsem tím ovšem proti Německu, protože obsadili naši domovinu vojáci němečtí. Ale podnikla bych bývala totéž, například proti Anglii, kdyby to byli bývali Angličané,“ napsala česky německému státnímu návladnímu.

Není tudíž příliš překvapivé, že byla Inka Bernášková odsouzena 5. března 1942 k nejvyššímu trestu. Svým příbuzným to oznámila v dopise prodchnutém těžko uvěřitelnou ironií: „Jak se máte všichni? Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. 3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že? Konečně neshledávám to nic strašného očekávati o něco dříve tuto ‚svatbu’, která přece na konec žádného nemine – stejně poraženého i vítěze.“ Inka zároveň zakázala své advokátce, aby za ni podala žádost o milost. Rozsudek tak byl vykonán 26. srpna 1942 v berlínské věznici Plötzensee. Inka Bernášková zde byla popravena jako první Češka, její poslední slova údajně zněla „A Československá republika přece bude!“ Tato exekuce musela být značně neobvyklá i pro samotné katy – formuláře k dokumentaci popravy byly totiž předtištěny pouze v mužském rodě. Válku nepřežili ani Vojtěch Preissig s Eduardem Bernáškem. Byli sice odsouzeni k trestům v řádu několika měsíců, po jejich odpykání ale byli transportováni do koncentračního tábora.

Při uvažování nad životem Inky Bernáškové se nabízí otázka, proč není v současné době připomínána obdobně jako Sophie Schollová v Německu. Počátkem devadesátých let sice vyšla kritická edice ilegálního časopisu V boj, ale bohužel v dosti nízkém nákladu. V roce 1998 byla Bernášková vyznamenána Václavem Havlem Medailí za hrdinství, nedávno zesnulá režisérka Alena Hynková o ní v rámci cyklu Zapomenutí hrdinové natočila dokument, přesto dodnes nemáme její knižní biografii. A to žijeme v době, kdy je velice módní interpretovat dějiny „genderovým pohledem“ a kdy stát vydává nemalé finanční prostředky na mapování příběhů obětí totalitních režimů. Odpověď na otázku, proč životní příběh Inky Bernáškové vyvolává dnes nezájem jak lidí odpovědných za zkoumání historie, tak i veřejnosti, bude patrně složitější. Osoba, která naprosto nezištně dokázala obětovat svůj život za vyšší ideály a počínat si při tom neuvěřitelně statečně, se zkrátka do dnešní doby nehodí.

 

Jsi aktivní?

Podívej se, jaké jsou možnosti studentského zapojení na fakultě. 

ZDE

Máš kde spát?

Přečti si důležité informace o životě na kolejích.

ZDE

Nejsi z Prahy?

Startovací informace pro mimopražské studenty.

ZDE