Labyrintem literárního humoru

„Humor je perla z hloubky, vtip jiskřící pěna na povrchu.“

Publilius Syrus

Humor je kořením života, jak praví jedno české přísloví. Je všudypřítomný a prostupuje celou společností. Existuje však v literatuře? Dá se humor hodnotit? Pokud ano, jakým způsobem?
Přinášíme Vám jedinečný rozhovor s doc. PhDr. Ondřejem Hníkem Ph.D., současným vedoucím katedry české literatury, který nás provede labyrintem literárního humoru.

Aneta Kostková

Autorka textu

Nedávno jste byl jedním z porotců Ceny Miroslava Švandrlíka, jak je možné hodnotit humor? Na základě čeho jste se rozhodoval?

„Máte pravdu, člověk má tendenci všechno hodnotit. Ale zase to berte sportovně. Hodnocení a řada věcí, které se od něj odvíjí, mohou být i formou relaxace. A hodnotí se skutečně ve všech oblastech, počínaje třeba mateřskou školou a konče uměním. Takže se hodnotí i humor. Obecně umění je těžké hodnotit, to tedy platí i o literárním umění. A být porotcem je v podstatě nevděčná role. Někoho nakonec musíte upřednostnit, někoho upozadit. Tak už to prostě je. Rozhodoval jsem se, tak jako ve všem, hlavně podle srdce. Vnímám to tak, že srdce je vyšší mysl. Mozek, tedy racionalita, je pak tou nižší myslí. Takže já osobně hlavu podřizuju srdci, a tak jsem se zařídil i v případě porotování Ceny Miroslava Švandrlíka.“

Jakým způsobem se dle Vašeho názoru vyvinuly humoristické knihy za posledních 50. let?

Vše na světě se neustále mění. Vyvíjí se jak svět sám, tak výklad světa. Stejně se změnil i humor a humoristické knihy. Změnil se humor samotný i náš náhled na humor. Obojí. A tyhle dvě věci podle mně moc nejdou násilně oddělovat. Takže to, co lidé před 50 lety považovali za dobrý a originální humor, se nám dneska může zdát jako trapné, již vyčpělé a nemusí nás to nijak oslovit dnes. Na druhou stranu existují humorné knihy, které časem neztrácejí na originalitě a umělecké hodnotě. Mám-li vybrat knihu z posledních 50 let, byli by to třeba právě Švandrlíkovi Černí baroni.“

Existují v humoristické literatuře nějaké stereotypy? Máte pocit, že se lidé smějí stále stejným věcem, nebo došlo k nějaké změně?

„Každý žánr nebo oblast umění má své stereotypy. Takže i humoristická literatura. Podstata humoru sice zůstává stejná, ale jak už jsem naznačil, svět i lidé se mění, takže se asi mění proporce čtenářů různých humoristických přístupů nebo žánrů. Myslím, že charakteristickým rysem humoristické literatury dnešní doby je bohužel nízká grotesknost.“

Jaký typ humoru máte rád vy?

„Já mám rád humor spontánní, živelný, ale zároveň nikoli pokleslý. Ani prvoplánový. Humor musí být na úrovni, i když je to humor. Nemám rád třeba černý humor. A už vůbec ne suchý anglický humor, i když ten „na úrovni“ samozřejmě je. A třeba mám rád právě takový typ humoru, který najdeme v Haškových Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války nebo Werichův (a werichovský) humor.  Abych alespoň zmínil dvě zcela odlišné podoby humoru.“

Píšete Vy sám nějaké humorné texty?

„Píšu krátké prozaické texty, které sám nevnímám jako humorné, když je tvořím nebo když o nich přemýšlím ještě před tím, než se dostanou na papír. Ale když si je pak opakovaně čtu, přiznávám si v nich určitou dávku humoru. A to samé mi říkají mí čtenáři. Někdy se dokonce přistihnu, že se svým vlastním textům směju nahlas. Takže humorné být musí. U poezie pro děti si humor trochu přiznávám, chci, aby se děti (a dospělí s nimi) alespoň usmívali slovním hříčkám nebo zachyceným situacím. Rozhodně to ale není mým prvním plánem, psát humornou prózu nebo humornou poezii. Pravda je ale taková, že vlastní tvorba a vnímání vlastní tvorby jsou vždy plné paradoxů. Takže to, co si myslím já, si nemusejí myslet mí čtenáři.“

Žije humor v literatuře pouze v próze, nebo existují i humorné básnické sbírky?

„Samozřejmě že humor žije i v poezii. Vezměte si z poslední doby třeba sbírky Jiřího Dědečka, Jiřího Žáčka, Jana Vodňanského, Pavla Šruta, Jiřího Weinbergera. A kromě poezie psané pro čtenáře jsou tu i humorné písňové texty: teď na místě mě kromě pár již výše zmíněných jmen napadá Slávek Janoušek, Karel Plíhal, humor samozřejmě nepostrádají ani mnohé písně Jarka Nohavici (Fotbal, Milionář, Ladovská zima), Pavla Dobeše (Jarmila, Pražce, Zahradník) nebo Radovana Rybáka (Drobkochňapka, Ekologická). Humor samozřejmě žije v próze, poezii i dramatu.“

Z hlediska humoru, jaký je podle Vás největší literární odvaz?

„No, tak nevím, nevím, jestli máme vůbec nějaký odvaz. V poslední době asi nikoli. Ale naším největším literárním odvazem na poli humoristické prózy je bezpochyby zase Švejk. Tedy, abych byl přesnější, Osudy dobrého vojáka Švejka. Pro mě je to opravdu odvaz.“

Letošní rok je zasvěcen Divadlu Járy Cimrmana. Máte rád tento typ humoru? Myslíte, že u nás může podobný fenomén vzniknout znovu?

„Cimrmanovský humor mám rád. Osobně si myslím, že takovýto fenomén nelze opakovat. Podobně třeba jako Osvobozené divadlo, Semafor atp. Ale samozřejmě může vzniknout něco, co na Divadlo Járy Cimrmana a jeho specifický humor jednou myšlenkově naváže.“

Jak vnímáte současný stav čtenářské populace?

„Tak to už jsem také naznačil. Statut literatury se mění, textualitě konkuruje vizualita, vizuální kód vytlačuje literaturu. Doba je medializovaná a uspěchaná, veřejné mínění i vkus určují do jisté míry média a reklamy. Čtenářská populace se s tím vším také mění. Myslím si, že přibývá těch, kteří by literaturu (i jiná umění) raději jen instantně konzumovali, než opravdově prožívali se vším, co k tomu patří. Dále si myslím, že řada čtenářů (třeba jen částečně) přesedlala na zahraniční překladovou literaturu, že se nechala unést dobou charakteristickou nadvládnou peněz a reklamy. Tato doba k nám doslova pumpuje tuny zahraniční literatury. Přitom česká literatura není horší nebo méně kvalitní, naopak. Zkrátka jsme dovolili, že ji ta cizí vytlačuje do kouta. Česká literatura nemá zastání. A to mě mrzí. V naší zemi není jediná instituce, která by českou literaturu chránila. Asi by to mělo být v kompetenci Ministerstva kultury. Ale co je horší: dovolili jsme to my jako společnost.“

Jakou humornou knihu máte rád Vy osobně a proč?

„Tak už do třetice musím zmínit Haškovy Osudy. Líbí se mi, že přes malé věci může obyčejný člověk dokázat velké. Nebo se o to třeba jen snažit. Nedařilo se snad Švejkovi svým neustálým žvaněním a nevyžádaným fabulováním podrývat autority a rozbíjet systém? Tohle dílo je geniální na makroúrovni i na mikroúrovni a já osobně se domnívám, že těžko bude překonáno. Smějete se neustále kterékoli epizodě, a to třeba i podesáté, co Švejka čtete. A humorná kniha z poslední doby? Napadá mě hned kniha novinářky, básnířky, prozaičky a autorky rozhlasových her Jaroslavy Pechové Úsměv, prosím. Jako všechny knihy této autorky, i tato něžně pohladí po duši.

Uvodní foto převzato z: kultura.cz